Rodina nechápe, jak mě to může bavit. Někteří dokonce říkají, že je to pouze ztráta času a odsuzují mé chování. Prý moc riskuji.

Já jim to ale nemám za zlé. Vím, že se bojí, i když to nikdo z nich nepřizná. Po všech těch čarodějnických procesech v osmnáctém století a poté po vlně vampirismu, jak tomu lidé říkají, nás zbylo už jen pár.

Je opravdu zajímavé, jak si s námi příroda pohrála. Ze začátku jsme byli nepřemožitelní. Nevidění. Nejsilnější. A pak lidé objevili tu příšernou knihu plnou frází, které nás z nějakého důvodu oslabovaly a zpomalovaly, když je lidé pronášeli. Byl to od přírody docela podraz. 

Ale tak, když si příroda hraje s námi, proč my si nemůžeme pohrát s lidmi, že? Obzvláště, když k tomu mám nyní tolik úžasných příležitostí. Včetně mého dědictví.

Večer probíhal jako obvykle.

Chystala jsem se ve svém pokoji, když dovnitř vstoupil můj bratr a od dveří si mě opovržlivě prohlížel.

Já si ho nevšímala a dál jsem si nanášela tmavě rudou rtěnku, jež ladila k mým třpytivým přiléhavým šatům, na své plné rty, ze kterých taková spousta hochů nemohla odtrhnout pohled. I když mi bylo geneticky dáno, že má krása vystupovala nad krásou ostatních dívek, nebylo špatné ji ještě občas vyzdvihnout trochou líčením.

„Proč to děláš?“

Podívala jsem se na bratrův odraz v zrcadle a schovala jsem rtěnku do obalu. „Baví mě to. A navíc, nebýt mě, byli byste o hladu.“

Bratr protočil oči. „No jo. Naše zachránkyně.“

Ušklíbla jsem se na něj do zrcadla, ale už jsem nic neřekla.

I on viděl, že nemá cenu do mě hučet, a tak se otočil na patě a odešel.

Já na nic nečekala, vzala si psaníčko a vyšla ze ztichlého domu.

Jakmile jsem vešla do klubu, pohledy všech přítomných se zaměřily pouze na mě. Miluji tu pozornost, kterou mi věnují. Díky tomu jsem už několikrát unikla odhalení. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma.

Opět jsem tančila, užívala si večer, popíjela další a další sklenky alkoholu, které na mě neměly žádný účinek, i když chlapci, kteří mi je kupovali, doufali v jiný výsledek.

Začínala jsem mít hlad. Šílený hlad. A klidně bych se najedla. Ovšem nemohla jsem. Musela jsem najít někoho pořádného. Bylo tu velké množství jedinců, kteří by mi stačili, abych svůj hlad ukojila, ovšem rodina by strádala.

A s hladem jsem začínala být i rozmrzelá. Přestávala jsem se usmívat a už jsem jen seděla na baru a točila se zbytkem pití ve skleničce.

A pak jsem ho uviděla. Vysoký, od pohledu silný, okouzlující s trochu delšími tmavě blond vlasy.

„Tebe bude škoda,“ pousmála jsem se sama pro sebe, vyklopila jsem do sebe zbytek pití a vydala se přes taneční parket k němu.

Už z dálky jsem viděla, jak do něj jeho kamarádi strkají a pokukují po mně. Bylo to docela roztomilé.

Šlo to tak hladce. Seznámili jsme se, chvíli spolu tančili, pak mi koupil pití a tak dál. Musím ale uznat, že byl galantnější než všichni ostatní, se kterými jsem se kdy potkala. Dokonce jsem ho i trochu začala litovat.

Nakonec, jakmile se zdálo, že má dostatek alkoholu v krvi, rozhodla jsem se přejít k akci.

Když jsme odpočívali u baru, nahnula jsem se k němu a zašeptala mu do ucha: „Davide, nechceš zajít ke mně?“

„Proč by ne?“ usmál se a ruku v ruce jsme vyšli z klubu.

Domů jsem docela spěchala. Už jsem hlady skoro šílela. Několikrát jsem se po něm v tom klubu už málem vrhla.

Před hlavními dveřmi se ale David zarazil. „Ty bydlíš tady?“ zeptal se podezřívavým hlasem a prohlížel si rozpadající se vilu.

Sakra, pomyslela jsem si, ale pak jsem nasadila tragický výraz a otočila se k němu. „Náš dům se opravuje, a tak musíme bydlet u babičky. Vím, už se ten barák rozpadá…“

Šlo vidět, že Davidovi se to nezdá, ale můj smutný plachý pohled ho přesvědčil.

Otočila jsem se tedy opět ke dveřím a odemkla jsem. Klíč jsem ale neschovala. Jakmile totiž David vešel do menší tmavé předsíně, vchodové dveře jsem za sebou opět zamkla.

„Nerozsvítíš?“ zeptal se trochu nervózně, jakmile poslední zbytky světla pouliční lampy z ulice zmizely.

„Ne. Není to potřeba,“ odpověděla jsem pomalu a s úsměvem jsem naslouchala šouravým krokům, které se k nám z hloubi domu přibližovaly.

„Jak to, že to není potřeba?“

Chudák malý, pomyslela jsem si, když jsem uslyšela jeho vyděšený hlas, ale líbilo se mi to. Ten strach. Ta bezmoc. Všechny ty emoce, které dodávají jeho krvi a masu tu správnou příchuť.

Za Davidem se zablýsklo několik rudých hladových očí a já věděla, že čekají pouze na mě. A já jsem je nehodlala napínat.

„My k jídlu světlo nepotřebujeme.“

Nestačil ani zareagovat, když se na něj má rodina vrhla.

Chvíli jsem se na ně jen dívala, nasávala ten pach krve a zaposlouchala se do Davidova bolestného sténání. Na nic víc se už nezmohl. A pak jsem se k nim také připojila. Sála jsem teplou výživnou opojnou krev a trhala sladké růžové maso.

Bylo mi jedno, že si zašpiním šaty. Jediné, co jsem vnímala, byl můj hlad a potrava přímo přede mnou.