Už jsem unavený ze všeho toho strachu a napětí, které mě tolik let provází a ne a ne pominout. Ale teď to skončí. Jsem si tím jistý. Našli mě a je už jen otázku času, než mě odtáhnou do podzemí. Nebo dokonce do pekla? Nevím, kam to mého přítele tenkrát odnesli.

Bylo to zvláštní. Ani pořádně nevím, jestli to nebyl pouhý sen, jen hra mé fantazie. Byl bych ale radši, kdyby ano. Ovšem krvavé stopy v trávě a skutečnost, že můj přítel není od té doby k nalezení, dokazují, že se mi to jen nezdálo.

Vím, co jsem tenkrát viděl a ten obraz se mi vypálil do paměti tak jasně, že bych vám byl schopný vypovědět vše s neskutečnými podrobnostmi, jako bych vám popisoval fotografii, kterou bych držel v rukou. Já ale nechci. Nechci si znovu v hlavě přehrávat tu příšernou scénu se všemi nejmenšími detaily. Ovšem pokud chci aspoň trochu ulevit svému vystrašenému a uštvanému nitru, musím.

Bylo to příšerné. A hlavně tak nečekané! Vždyť kdo by tušil, že se může něco takového stát v reálném světě. Ve světě, ve kterém žijeme obklopeni technologiemi a vědou a kde pověsti a mýty jsou pro nás pouhé pohádky.

Bylo pozdě večer, velice pozdě, a já a můj přítel jsme se vraceli domů z večírku, který pořádal náš spolužák z vysoké. Byli jsme opilí a blbí. Nehleděli jsme na následky, ani na to kolik je hodin nebo co je to za místo. Prostě jsme přelezli plot. Byla to pro nás zábava. Jen trocha vzrušení, než se odebereme do postele a druhý den ráno nás bude trápit kocovina.

Myslím, že si to dokážete představit. Dva neohrabaní holomci, co se smějí na celé kolo a zároveň jeden druhého napomínají ať je zticha, což vede k dalšímu záchvatu smíchu. Přelezou cihlový plot porostlý jakousi popínavou rostlinou a rozhlédnou se kolem sebe. Jediné, co vidí, je nepropustná temnota a malinkatá světýlka všude kolem. Dělají si legraci, že to jsou domky malých skřítků a že zrovna našli jejich tajnou vesnici a doufají, že potkají Taťku Šmoulu. Ledabyle se courají po prostranství a kopají do všeho, co jim přijde pod nohy. A pak jeden z nich přijde blíž k pouliční lampě, jež se nachází daleko na druhé straně plotu, ale přesto kousek jejího světla dopadá tak daleko, že osvětluje roh pozemku, po kterém se potloukají.

Strnul jsem na místě jako přikovaný a většina alkoholu, který jsem měl v krvi, vyprchala. Ještě jsem ale stihl strhnout přítele stranou, než kopl do dalšího světýlka.

„Co je?“ utrhl se na mě se smíchem, ale poté si všiml toho kamene přede mnou, na který dopadalo světlo a i on náhle vystřízlivěl. „To ne,“ vydechl zděšeně.

Jen jsem pomalu přikývl.

Na nic jsme nečekali a během pár vteřin jsme opět přelézali plot, tentokrát skoro střízliví, a rychlím krokem jsme se vydali k domovu.

Už to, že jsme byli na hřbitově, nám nahnalo dost strachu. Ovšem z toho, co jsme uslyšeli za sebou, nám tuhla krev v žilách děsem.

Sípavé nádechy. Šouravé kroky, jako by ti, co jdou za námi, se jen s obtížemi drželi na nohou.

S přítelem jsme se po sobě podívali a zrychlili krok. Avšak ani jeden jsme se neohlédli. I když jsme totiž tušili, že by to mohli být pouze další návštěvníci toho večírku, neměli jsme tolik odvahy podívat se přes rameno, kdyby to náhodou byl někdo jiný. Nebo něco jiného.

A když už se zdálo, že se od těch neznámých za našimi zády vzdalujeme, něco strhlo mého přítele za kotníky dozadu a táhlo ho to pryč.

Zděšeně jsem se otočil a pozoroval tu skupinu přízraků v roztrhaných šatech z minulých věků pokrytých hlínou a špínou s mrtvolně bílou pokožkou na některých místech prožranou červi a jinde odhalující tmelící a hnijící maso, jak drásají mého přítele, zatímco ho táhnou zpět k hřbitovu.

Pohledem jsem se střetl s jednou z těch zrůd. Doteď ty prázdné vybělené zornice vidím před sebou. Poté jsem na nic nečekal, otočil se na patě a utíkal odtud pryč doprovázen přítelovým křikem.

Ten pohled měl totiž jasné poselství: Uteč. Ovšem věz, že si tě najdeme a čeká tě stejný trest.

A ten čas nyní nadešel. Už není úniku. Několik let jsem se nezastavil. Střídal jsem jednu práci za druhou, v žádném městě jsem nezůstal delší dobu než pár měsíců, ale přesto mě našli. Už jsou blízko. Slyším je. Je konec.